.: Toňas - mluvení 2
Řekl bych, že právě v těchto dnech se Toňas "naučil" mluvit. Že přišel na to, že mluvit je výhodné, jak se mají skládat slova za sebou do vět a čím dál víc skloňuje a časuje. Faktem zůstává, že foneticky je to stále velmi slabé a pořád spíš žvatlá. Ale žvatlá gramaticky správně :-) Pro ilustraci: Přes svátky nahradil slova "máma, táta" výrazy "maminťa, tatíneť" a v současnosti už to vypiloval na "maminka, tatínek". A používá i pátý pád: "maminko, tatínku", druhý, když chce "maminku" a sedmý, když na fotce vidí "maminku (s) tatínkem". U sloves opouští infinitivy a časuje. Např. místo "hedať (hledat)" říká "hedaj", místo "kovať (schovat)" říká "kovám". Z dalším sloves vybírám: "neču = nechci", "kuže = klouže". Když si chce vybrat jogurt nebo DVD, dá to najevo slovem "ukáu = ukážu". Srandovně používá: "kakaný (kuaný) Atonín = pokakaný, (počuraný) Antonín". Když např. jde zapnout TV, komentuje to "putím teleiďu". A onehdá když mu stařenka myla pod kohoutkem pokaděný zadek, tak volal: "Aúúú. Moja iť. Pomóť!"
.: poslal eltondo pondělí, 9. ledna 2012, 6:13, Komentáře (0)
.: Vánoce 2011
Vánoce nakonec byly opravdu v pohodě. Milča sice měla spoustu zakázek na šití a skončila s tím až 23.12. v půl páté ráno. Eliška ale byla naštěstí týden na prázdninách u babičky (s Verunkou Víškovic) a samotný Toňas se hlídá lépe, takže se to dalo zvládnout.
Ve čtvrtek jsem byl v práci naposled a dostal tam živého kapra. Toňas z něj byl nadšený. Mnohem nadšenější, než byla v předchozích letech Eliška – kluci jsou asi opravdu jinačí. Když kapra ve vaně uviděl, tak jen nadšeně vydechl: "iba" a potom ho chodil každou chvilku kontrolovat a všechny návštěvy vlekl za ruku do koupelny ukázat "ibu". (Příhoda od Čunků: Když Čunkovi ukázali jejich kapra jejich Míšovi (1,5 roku) a ptali se ho, co že to je, tak Míša taky nadšeně vydechl: "kokodýj"). O našeho živého kapra projevili zájem u babičky, což jsem uvítal, neboť mi tím pádem odpadly starosti se zabitím, kucháním a stahováním. Kapra jsme jim dovezli v pátek (23.12.) večer a přidali do vany ke kolegovi. A vyzvedli Elišku. Jak nám bylo později sděleno, tak na Štědrý den ráno si náš kapr začal lehat – Ruda jej proto musel klepnout přednostně.
Stromek – smrček nám dodal Kája. Připravovali jsme jej v pátek pozdě večer. Jelikož Milča trvala na tom, abych neseřezával špičku, vešel se nám do obýváku na výšku jen tak tak. Kdyby byl strop ještě o kousek níž, musel bych stromek dole zkrátit o celé jedno léto větví a to by bylo škoda. Zdobení letos prováděla Milča. Zvolila jednoduchý styl a kromě světýlek použila výhradně dřevěné ozdoby vlastní výroby. Eliška spala v obýváku a když se ráno probudila vedle velkého nazdobeného stromku, bylo to pro ni pořádné překvapení.
Dárků bylo pod stromkem ještě víc než vloni – a to jsme se Elišce se ségrama skládali na nové kolo. Myslil jsem, že dárků tím pádem adekvátně ubyde, ale nebyla to pravda. Jelikož jsme měli večeři mírně opožděnou, nepraktikovali jsme takové to "nepilovské" rozbalování dárků, kdy v daný okamžik rozbaluje jeden svůj dárek pouze jedna osoba a ostatní se na ni dívají. (Dědeček si pomaličku prohlíží a ohmatává balíček papučí, říká: "hm-hm-hm, copak to asi bude" a děti z toho zdržování málem trefí šlak). My jsme tedy z časových důvodů zvolili rychlejší variantu, kdy rozbaluje více lidí naráz. Zjistil jsem, že Toňasovi by stačil jeden dárek. Jako první dostal malé červené autko, začal si s ním jezdit po podlaze a chvíli trvalo než jsme ho přiměli k tomu, aby se pustil i do ostatních dárků. Největší úspěchy měly tyto dárky: pro Elišku panenka Chou Chou, taková suchá plastelína, puzzle na podlahu a kolo, se kterým sice jezdí i po bytě, ale které pořádně využije až na jaře venku. Pro Toňasa dřevěné koleje s vláčkama (dokáže a hlavně vydrží to fakt sám celé poskládat; kolejnice sice navazuje náhodně, jak mu to přijde pod ruku, takže se mu okruh samozřejmě nespojí, ale to neva :-), elektrická kytara, traktor se dřevem a lokomotiva.
Před Silvestrem nakonec napadl i sníh, takže konec roku a Nový rok byly pěkně bílé. Na Silvestra po setmění jsme bouchli pár rachejtlí – Elišce se to líbilo, ale Toňas se bál a bral se proto do chalupy (bojím, pič, ďom). Na Nový rok jsme si vyjeli autem podívat se na Troják. Lyžovalo se tam, my jsme objednali pizzu, podívali se na vlek a na lyžaře, pokochali se zasněženou přírodou, prošli se 3km se sáňkama, vyzvedli pizzu a jeli domů. Říkali jsme si s Milčou, že bychom Elišce zaplatili nějaké hodiny u instruktora lyžování, ale je to dost drahé – musíme zvážit možnosti.
Takže asi tak. Vánoce byly fajn.
.: poslal eltondo středa, 4. ledna 2012, 7:02, Komentáře (0)
.: Neštovice č.2
Takže přesně po 14 dnech šla Eliška po "vlaštovicích" do školky a na druhý den se vyrazily Toňasovi. Měl jich sice jen pár, zato však průběh doprovázely jiné komplikace. Vysoké horečky, kašel a oslabený žaludek. Ale i u něj je po 14 dnech už zase všechno v pořádku. Toníkovi chutná, je veselý a má zase energie na rozdávání. Vánoce by měly být v pohodě.
.: poslal eltondo úterý, 20. prosince 2011, 21:35, Komentáře (0)
.: Toňas - mluvení
Tak před třemi týdny se Toníkovi definitivně rozvázal jazyk a od té doby brebentí. Předtím pečlivě vážil jednotlivá slova, ale teď prdolí v jednom kuse. Míra zkomolení je sice stále velice značná, ale je vynahrazena kvantitou. Zkouší používat všechna slova – krátká i dlouhá ("baňán", "kakonoš", "kimpinky" = křupínky, "bantitinta" = mandarinka). Čím dál častěji slovesa a skloňování ("panu" = spadnu, "díám" = dívám, "poď", "obí" = zlobí). Dokonce se zdá, že umí počítat do dvou, protože používá "jeno, duhé" = jedno, druhé. Rovněž už pochopil význam zájmena "já" a používá to při mluvení víc než třetí osobu "Toňa". Legrační či roztomilé je, že používá "aňo". Když chce vyjádřit souhlas, tak neřekne "jo", ale způsobné "aňo". Opustil svůj dosavadní výraz pro auto: "m m má" a říká "aoťo". Tvoří velmi jednoduché kratičké věty. Ale důležité je, že skoro všemu rozumí. Je teda problém rozumět naopak mu, ale on chápe dobře. Vyřídí např. vzkaz, že už je "oběd" a že se má jít "papať" nebo přinese věc, která se mu řekne.
Oblíbená a nejpoužívanější slova: "kokiňo", "bubáť" = bubák, "ben" = ven, "kimpinki" = křupínky, "kákám" = skákám, "bobeť" = bobek, "ogujt" = jogurt.
.: poslal eltondo pátek, 2. prosince 2011, 5:05, Komentáře (0)
.: Vlaštovice
Minulou středu jsme při koupání zjistili, že Elišce se vyrazily červené pupínky – neštovice. Ve školce není první. Seděla chudák na gauči a mírně hystericky plakala, že nechce "vlaštovice". MUDra doporučila aplikovat pouze fialku – tekutý pudr se prý už nepoužívá. Tak je teď Elinka ďobkatá jak dalmatin a stůně doma. Snažíme se jí všelijak ukrátit čas a zapomenout na svědění. Je otázkou času, kdy se osype Toňas.
.: poslal eltondo pondělí, 28. listopadu 2011, 4:57, Komentáře (0)
.: Toňas 27-28 měsíců
Toto jsem začal psát už skoro před měsícem. Nemám to sice ještě dopsané, ale dám sem alespoň tu hotovou část, protožýe už to přestává být aktuální. Konkrétně pasáž o mluvení se mění – tam jsou pokroky.
-Tělesný vývoj: Váží 12 kg. Žádný
hromotluk není – tělesnou konstitucí je na normálu nebo možná mírně pod. Zuby
mu rostou pomalu a dost ho pokaždé trápí. Ještě nemá všechny. Vlasy má
blonďaté, ale to jsem měl v dětství též.
-Pohyb: Naprosto žádný problém. Naopak. Běhá,
poskakuje, tančí, někam se šplhá, skáče z výšky atd. Na skluzavce jezdí
nejraději hlavou dolů :-/ Na žebřík dvoják vyleze sám. Začal šplhat na ploty.
Z postýlky dokáže vylézt, (ale nedělá to sám a trpělivě čeká, až
k němu někdo přijde). Skáče na trampolíně. Nejvíc skáče a tančí, když má
jít spát.
-Zručnost: Asi taky není
problém. Oblékat si umí akorát čepku. Jí sám jogurty, termixy apod. lžičkou a
nakrájené kousky jídla vidličkou. Ovládá šroubovací věci a začal vyhledávat (a
mačkat) různá tlačítka. Přiměřeně se věnuje stavebnicím a mechanickým hračkám. Z kostek
staví komíny – celkem vysoké. Přes léto se naučil jezdit na trojkolce, na
elektrické motorce a sám dokonce i na šlapadle, které jsme (pro jeho nevhodnou
šlapací konstrukci) používali i u Elišky pouze k postrkování. Samozřejmě,
že chce sám používat různé nástroje, co vidí u ostatních. Sám tloukl oříšky
kladivem, ale zásadně tou špičatou stranou. A nedal se přesvědčit, že tou
plochou mu to půjde líp. Když mu to někdo v ruce přetočil, tak mu to
z nějakého důvodu nesedělo a hned si to přetočil zpátky. Pochopitelně, že
se do oříšků těžko strefoval a ty spíš střílely po dvoře. Ale to nadšení, když
se trefil!
-Nočník, plenky: Když chce, tak
umí říct, že chce dělat „a-a“. Jenže se mu moc často nechce. Když ho dáváme po
spaní na nočník nebo na záchod, tak se vyčurá. Když jsme ho v létě
zkoušeli nechávat chvilku venku bez plenky i bez kalhot, tak se mu to líbilo a
chodil se sám vyčurat na trávu. Bez plenky a s kalhotami se to
neosvědčilo. Vždycky si brzo do gatí nadělal. Nevím, jestli to bylo tím, že
najednou tam cítil nezvyklou volnost či co.
-Strava: Snaha o
pestrost a vyváženost. Ještě neumí dost dobře jídlo pořádně rozkousat. Dobré
jsou věci, které se v puse lehce „rozpustí“. Má proto rád: jogurty,
termixy, pudingy, pečivo, chleba, vánočku, polévky s nudlemi a vařenou
zeleninou, měkké ovoce, kompoty, tlučené brambory, pomazánky, míchaná vajíčka,
šunku, párky, nadrobounko nakrájené maso. A samozřejmě sladkosti. Před spaním
si dává mléko s grankem a trochou krupice. Zajímavé je, že nemá rád
krupicovou kaši. Problémy mu dělají „tvrdší“ věci – tím spíš, že žaludek má
ještě takový choulostivý a když mu něco nesedí, často to vyblinkne. Jsou to
např. syrová zelenina a ovoce (mrkev, okurek, jablko, hruška). U ovoce je navíc
problémem slupka. Dále oříšky nebo větší kousky masa. Tyto věci je schopen
neuvěřitelně dlouho žmoulat a nosit v puse a pak je vyplivnout. Poslední
týden udělal „pokrok“, že když chce něco vyplivnout, přijde a vyplivne mi to do
ruky a nikoliv na zem.
-Režim dne –spánek:
Spaní není problém. Má rád pravidelnost. Je zvyklý na svou dobu a na svou
postýlku. Usíná sám, bez dudlíku (už dávno) a bez protestů. Večer jde na kutě
mezi 20:00-20:30 po TV pohádkách. Spí celou noc, (někdy ovšem vyžaduje nad
ránem trošku napít), vstává v 7:00-7:30. Během dne chodí spát po obědě ve
13:00. Spí nejčastěji do 16:00. Někdy se vzbudí o hodně dřív – třeba už před
třetí, někdy si zdřímne o něco déle – třeba do půl páté. Sem tam se mu nepodaří
usnout vůbec. Na dovolené odpoledne nespával a nebyl to problém.
-Řeč: Právě v poslední době se mu
jazyk začal rozvazovat víc. Není to žádná sláva – v porovnání
s Eliškou je v tomto směru pozadu. Jde poznat, že rozumí, co se mu
říká. Rovněž je vidět, že sám zná hodně slov – akorát je neumí pěkně vyslovit.
Nebo se mi zdá, že by i uměl, ale nesnaží se a proto radši některá písmenka ve
slově vynechá či slovo jinak zkomolí. Od dvouslabičných slov postoupil
k tříslabičným. Z těch nekomplikovaných nekomolených slov umí třeba
„pumpa“, (když odpovídá na otázku, co ho báclo na pasekách do čela). A jako
ukázku tříslabičného zkomoleného bych uvedl: „pintěnta“. To jsem zpočátku vůbec
neměl tušení, co tím má na mysli, ale pochopil jsem, když ukázal na obrázek
princezny na ponožce. Počet používaných slov bych odhadoval na desítky: „jabo“
(=jablko), „ko-o“ (=kolo), „dě-o“ (=dřevo), „lětao“ (=letadlo), „koka“
(=školka). Začal používat i slovesa: „bojí“, „heďat“ (=hledat). U věcí, které
se naučil pojmenovávat dávno, zůstává věrný původnímu znění. Autu tak například
říká: „m-m-má“, i když umí říct: „auto“. Bagr zůstává „baba“, pejsek „ah-ah“ a
prší „pipí“. Legrační je, když pozná, že ho někdo zlobí a škádlí (např. když mu
staříček jakože chce sníst jídlo) – to pak výrazně zvolá varovné: „ti-ti-ti!. Nebo
když začne pršet, tak běží na zápraží a na ostatní volá: „Pipí! Ďom!“.
-Hry a oblíbené činnosti:
Hlavně chodí rád ven a do
přírody. Zajímají ho všechny možné detaily: spadlý žalud, kaluž, odkvetlá
pampeliška, nakaděná psí hromádka. Rád chodí do lesa a umí dokonce hledat
hřiby. Trochu mě mrzí, že teď na podzim, kdy začne být venku chladno, sychravo
a tma, tak bude pobyt venku hodně zredukovaný. Musíme mu vymyslet náhradní
aktivity.
Miluje pracovní stroje a auta:
traktory, bagry, buldozery, náklaďáky. Ve čtvrtek (už tak před měsícem) nám pán dovezl náklaďákem
dřevo a skládal to hydraulickou rukou. To byl Toňas v extázi. Vykuleně a
nadšeně to sledoval, a když přijela ségra, křičel na ni: „Aí, baba. M-m-má,
pič!“ To jako, že Ali si má všimnout, že máme ve vjezdu bagr a že má se svým
autem uhnout.
Domácké a dílenské činnosti –
hraje si s nádobím a s nářadím (kladiva, šroubováky). Zkoumá různé
předměty a zkouší je otevřít, ručně rozšroubovat atd.
(nedokončeno)
.: poslal eltondo úterý, 1. listopadu 2011, 4:50, Komentáře (0)
.: Eliška v Praze
Před čtrnácti dny strávila Eliška týden v Praze. Lépe řečeno hned vedle Prahy. Byly s babičkou na návštěvě v Říčanech u Víšků a měly se tam fajn. Dle vyprávění se ale do Prahy snad každý den vypravovaly na výlety, což bohužel popsat nemohu, když jsem tam nebyl. Každopádně toho Eliška viděla hodně (Zoo, Petřínská rozhledna a zrcadlové bludiště, Karlův most a Vltava atd.), a zajímavé rovněž je, že využila fůru různých dopravních prostředků: vlak, auto, tramvaj, metro, lanovku a parník. Takže kromě letadla asi zhruba všechno. Moc se jí tam líbilo.
.: poslal eltondo úterý, 25. října 2011, 4:54, Komentáře (0)
.: Angličtina
Elišku jsme zkusili přihlásit ve školce do angličtiny. Mají to jedenkrát týdně v pátek. Po dvou lekcích nám kromě "helou" nechtěla nic jiného prozradit. Když jsme o sv. Václavu vraceli z výletu na hradě Lukov, překvapila nás tím, že "hrad" je anglicky "castle". Dále se nám z ní podařilo vydolovat další slovíčka jako královna=queen, slepice=hen, pejsek=dog či kočička=cat. Jo a "Postavte se!" se řekne "Stando!".
.: poslal eltondo pátek, 14. října 2011, 4:32, Komentáře (0)
.: Léto celkově
Léto bylo celkově slabé, mokré a zatažené. Na Olešné (začátek července) se nám zdálo, že počasí moc nevyšlo, ale ve srovnání se zbytkem prázdnin jsme to měli ještě hodně nadprůměrné. Uvedená kritika léta ovšem neplatí pro celý poslední srpnový týden, kdy naopak byly fakt pravé letní pařáky, tropické dny i noci. Po té prázdninové mizérii to vážně nikdo v závěru srpna nečekal. To jsme se s dětmi chodili koupat k ségře na bazén každý den. V červenci byla Eliška týden na prázdninách u babičky a pak týden u Marcely (tety) na Hané. Bylo to poprvé, kdy byla na víc dní někde jinde než u babičky. A byla z toho nadšená. Toňas si prázdniny užíval na zahradě a na vycházkách do okolí. A samozřejmě chozením na hřiby, které se fakt naučil hledat. (Sice ještě nepozná jedle od nejedlých a jedovatých, ale to časem zlepšíme). Kromě trojkolky zvládl před dvěma týdny i jízdu na elektrické motorce. Již jezdí bravurně a do zdi narazí fakt jen vyjímečně. Poslední srpnový den jsme zakončili tábornicky. Na půdě jsem vyštrachal starý tábornický kotlík, který naši koupili v době mého dětství, ale na jehož použití zatím nikdy nedošlo. Ze dna jsem sloupnul lístek s datem výroby: červen 1983. Kotlík nicméně fungoval. Založili jsme oheň a z třiceti vajíček udělali vaječinu (na špeku). Bylo to vynikající.
.: poslal eltondo úterý, 6. září 2011, 20:34, Komentáře (0)
.: Toňas: trojkolka, hřiby, trampolína
Předminulou sobotu začal jezdit Toňas regulérně na trojkolce a den poté se na ní naučil zatáčet. Předtím jen tak občas šlápl, ale teď už jezdí suverénně.
Docela mu jde hledání hub. Má to k nim očima blíž, tak je to pro něj asi snazší. Každou chvíli volá: "ib! ib!" (ib=hřib) a už se pro něj shýbá. Nevýhodou je, že sbírá úplně všechny – i ty, které se ke sběru nehodí. Staré, škaredé, nejedlé – i po muchomůrce se hnal. Ale když narazíme na území kozáků či praváků, tak to je paráda. Hřibů je v současnosti hodně a Toňasa hledání baví.
Zajímavé je, že mu na trampolíně elektrizují vlasy. Poskakují tam oba s Eliškou, ale pouze jemu potom trčí narovnané vlasy kolmo od hlavy. Vypadá jak blonďatý Sputnik.
.: poslal eltondo středa, 17. srpna 2011, 20:06, Komentáře (0)
.: Olešná 2011
Na letošní dovolenou jsme se vypravily společně tři rodiny. My, Žabáci a Čunkovi. Každou rodinu tvořili dva dospělí a dvě děcka, tudíž nás bylo celkem 12. Děcka v rozpětí 1-10 let (Míša měl vlastně jeden rok až v druhý den dovolené). Jeli jsme od pondělka 4.7. do pátku 8.7. Objednané to bylo dlouho dopředu s tím, že kdy jindy než na začátku července bude pěkné počasí. Nebylo. Dvojnásobně z toho neměl radost Kája a spol, neboť doma zanechal dům s rozdělanou střechou (i s dělníkama), jejíž oprava se v důsledku nepříznivého počasí protáhla.
Na předcestovní poradě v zámku se nám podařilo dohodnout, kdo s kým pojede, v kolik vyrazíme a kolik vezmeme slivovice. Čunkovi tvořili ve svém autě ucelenou skupinu. My a Žabáci jsme byli v našich dvou autech pomíchaní. V mém jeli chlapi a Žabákovy děcka – v Milčině jely baby a naše děcka.
Naplánovaný odjezd v pondělí dopoledne se nám podařilo dodržet jen s minimálním zpožděním (vracel jsem se pro kšiltovku). Bagáž (včetně kočárků) se do aut též jaksi podařilo vměstnat. Ale víc věcí už by se nevešlo. Na benzínce na Bystřičce jsme se všechna tři auta pěkně potkali, ale už ve Valmezu se nám podařilo, že každý jel někam jinam. Od Krhové už jsme ale zase jeli spolu až do Kopřivnice. Tam jsme navštívili Tatra muzeum a podařilo se nám najít ucházející hospodu na oběd. Během oběda začalo dost hustě a vytrvale pršet. Odhadli jsme, že ten den budeme muset venkovní koupání nejspíš vynechat. Do Frýdku na Olešnou se nám po jedné zajížďce a několika upřesňujících zastávkách podařilo trefit. Ubytovat se nám rovněž podařilo. Každá rodina měla svou chatku. Patrové postele bohužel neměly zábrany, takže jsme je v zájmu bezpečnosti sestěhovali k sobě. My jsme měli v chatce i kuchyňský kout. Menší typ ledničky už ale zřejmě neexistuje. Tím spíš, že byla slušnou vrstvou namražená. Využitá byla následně plně, neboť jsme v ní uchovávali i některé potraviny od ostatních. Záhy po ubytování vyrazily dámy do Frýdku na nákup, přičemž Toňasa se mi podařilo jim vnutit. (Proč jsem se ho snažil zbavit: Mokré počasí je pro Toňasa absolutně nevhodné, i když on je zjevně jiného názoru. Mimořádně silně ho přitahují kaluže a zde to byly i vpusti pod okapem – plné vody. Při spatření ať přehrady, potoka nebo i jen toho okapu s vodou mu zasvítí oči a vydechne: „tečé“. Buď jsem mu musel pobíhat za zadkem, nebo ho nosit na rukách. Kdybych ho neměl chvilku pod dozorem, hned by stál po kolena ve vodě nebo by se rukama patlal v něčem blátivém nebo by si aspoň sedl na mokrou trávu. Takhle se zabavil jízdou v autě a jízdou v nákupním vozíku – a hlavně zůstal suchý a čistý). Pánové zůstali v areálu s dětmi a kořalkou. Zjistili jsme, že areál moc obydlený není a při obchůzce podél přehrady a kolem vnitřního a venkovního aquaparku jsme zmokli. Děcka jsme museli převléct do suchého (naštěstí nám fungoval přímotop, takže Eliščiny mokré věci jsem hned sušil) a sebe zahřát zevnitř. Pro děcka je to celkem naprd trčet v chatce, když venku prší, a ani když přestane pršet tak to venku není bůhvíjaké. Mokrá tráva, kaluže, bláto atd. Nákup trval poměrně dlouho, (to je tak, když si tři ženy dají v supermarketu rozchod), ale výsledek stál za to. Jednou z nakupovaných komodit bylo i pivo. Mirek si hned jedno otevřel a díky nepřesvědčivé chuti vzápětí ke svému zděšení zjistil, že jsou zakoupeny 2 kartony nealkoholického Budvaru. Byl z toho šokovaný. Jeden karton měl on a druhý já. Kája si nákup piva neobjednával. Moc jsme si nepošmákli. Ostatně myslím, že jedna flaška je ještě doteď doma v ledničce. Museli jsme se proto chtě-nechtě zaměřit na slivovici (pokračování z odpoledne). Já jsem měl na chvilku pauzu, protože Milča jela do Frýdku ještě jednou, aby koupila záslepky elektrických zásuvek, neboť ty byly přesně nad lůžkem a Toňas do jedné hned začal rýpat. Přestože bylo dost hodin, Toňas moc usínat nechtěl. A to přitom ani nespal odpoledne. Eliška byla v pohodě – ta vždycky usínala celkem rychle a i za mírného ruchu. S Toňasem to bylo horší. Je zvyklý usínat v naprostém klidu, ve tmě a zcela sám. Proto pokaždé usínal snad až jako poslední a po zalehnutí vždycky dlouho brebentil, zpíval si, převaloval se, chtěl dělat s ostatními srandu atd.
V úterý dopoledne vyrazily paní (kupodivu) do Frýdku na nákup. Vlastně jo – bylo zapotřebí koupit už doopravdické pivo. Toňas tentokrát zůstal mně a jela s nima Eliška. Počasí bylo oproti pondělku lepší (nepršelo), tak jsme chvilku poseděli před chatkou, přičemž Mirek pohostil kalíškem i paní správcovou. Ve zbytku dopoledne jsme ještě s Kájou vzali kočárky a potomky a šli se projít. Když se naše drahé vrátily, dohodlo se, že půjdeme do krytého aquaparku a potom na oběd. Jelikož Toňas ovšem nebyl moc vyspaný, rozhodl jsem se, že plavání oželím a zkusíme spolu odpolední spánek v chatce. Povedlo se a oběma nám to přišlo k duhu. Toňas si pospal dobré tři hodiny. Akorát jsem tím – bohužel – přišel o oběd. Z vyprávění ostatních vím, že si koupání chválili a Mirek, že strávil většinu času v bublinkové lázni. Navečer jsme začali chystat opékání. Měli jsme skoro všechno: rožeň, stojany, dřevo, motorek, maso kuřecí i vepřové. Akorát že ohniště bylo tuze daleko od chatek a my jsme neměli prodlužku. Kája proto zaimprovizoval: z nalezené armovací sítě vypreparoval kus drátu a z něj vytvaroval provizorní kliku. Tu ještě doplnil prutem na konci opatřeném očkem ze šňůrky, který pak umožňoval točení i v případě, že klika byla moc horká. Děcka společně skotačila po areálu, měli jsme je na dohled a přitom jsem ani Toňasovi nemusel pořád stát za zadkem, nebylo mokro, maso se rožnilo a vonělo, pivo (opravdické) bylo na dosah – pohoda. (vsuvka: Po celou dobu pobytu bavil Toňas ostatní tím, že v případě nějakého nesouhlasu kladl pasivní odpor. On to tak dělává. Když se mu něco prostě nelíbí, tak si opatrně lehne na zem. Na trávu, na beton, na dlaždičky – to je jedno). Na co Kája Mac Gyver bohužel nestačil – to bylo počasí. V průběhu opékání se zatáhlo a postupně začalo dost pršet, až to uhasilo oheň a nedodělané maso se muselo odstavit. Naštěstí to brzo přešlo a ještě se ukázalo slunko. Přesto se ale potomci museli přezout do gumáků, oheň se musel znova rozdělat a při sezení se muselo dát něco pod prdel. Nicméně opékání se podařilo dokončit a všichni se dosyta najedli. (vsuvka č. 2: Obě Míše šly s Toňasem a s kočárkem na procházku. Po chvíli vyrazila i Peťa s malým Míšou a s kočárkem. Plánovala, že se s první skupinou potká, když jí půjde naproti, ale díky naší nepozornosti (nikdo si totiž nevšiml, kterým směrem Míše šly) a díky nedorozumění ohledně "vpravo/vlevo" se od nich naopak vzdalovala.) Ke kuřecím stehnům a vepřovým kolenům byl ještě nastrouhaný křen, cherry rajčata a dijonská hořčice, ze které slzeli všichni kromě Mirdě, který prohlašoval, že je pro něho málo silná. Akorát Lukášovi nechutnalo, vůbec nic nesnědl a z chatky pak povolával na taťku, že má hlad. Postupně se setmělo, Toňasovi se v nestřežené chvíli podařilo vlézt pod okap, takže jsme den ukončili a šli se uložit ku spánku.
Ve středu jsme vyrazili na výlety. Počasí bylo už celkem hezké slunečné, ale na koupání to ještě nebylo. Čunkovi končili svůj pobyt, takže se museli ještě před výletem sbalit a odevzdat chatku. Jako první jsme jeli do Dinoparku. Říká se sice Dinopark-Ostrava, ale on je ve skutečnosti v Doubravě, která spadá pod Karvinou. Jako první jela Milča s navigací, a přestože tvrdí opak, tak skoro neustále překračovala rychlost. Jako třetí jel Kája, který má cenné řidičáky a ten proto naopak urputně rychlost dodržoval. Mezi nima jsem jel já a snažil se, abych neztratil z dohledu Milču a zároveň, aby Kája neztratil z dohledu mě. Na parkovišti jsme obsadili jedny z posledních míst. Hned za branou nás uvítali mručící a kývající se veleještěři, kteří zpočátku působili velmi efektně (dodnes umí Toňas na otázku: „Jak dělala potvora?“ zachrčet hrozivé „UAU“), ale postupně se jejich atraktivita tak nějak vytratila. Slušné převýšení s kočárkama člověka trochu unaví, nikde žádné lavičky, potvory podobné a daleko od sebe atd. Dinopark ve Vyškově je dle mínění ostatních, kteří tam už byli, mnohem lepší. Nadšení ovšem po celou dobu neopustilo Lukáše, kterého všecko zajímalo, zatímco Míša, Mirďa a Eliška trochu ožili (jak poznamenal Mirek) až při příchodu do dětského koutku. Zde jsme (kromě Peťky) zažili legrační příhodu. Peťka totiž měla chuť na cukrovou vatu a minimálně 20 minut na ni stála ve frontě (obsluha v areálu celkově nebyla z nejbystřejších). Potom šla dělat fotky a zářivě růžovou vatu nechala podržet Kájovi. Během chvilky na ni (na vatu) nasedalo asi tisíc černých mušek. (konec legrační příhody). Míša s děckama navštívily ještě 3D kino, Čunkovi se pofotili, my trochu též a šli jsme pryč. Zajímavé je, že jediný východ z areálu je přes Dinoshop plný suvenýrů. Druhým bodem programu byl oběd. Opět jsme zkusili využít služeb navigace a pomocí ní našli nejbližší restauraci. Hned v úvodu mohu prohlásit, že restauraci Máj v Orlové nelze doporučit snad ani ze srandy. Při příjezdu vypadala sympaticky – dalo se sedět na zahrádce, která byla bohatě vybavena průlezkami apod. A na náš dotaz, zda se vaří, nás servírka horlivě ujistila, že ano. Je sice fakt, že jsme se šli zeptat jen tři a servírka netušila, že je nás dvanáct. Děti se rozeběhly po průlezkách, skluzavce, pískovišti apod. a Mirďa s Eliškou prohlásili, že je to lepší než Dinopark. První mírné rozladění nastalo, když jsme během objednávání zjistili, že restaurace sice vaří, ale na jídelním lístku je pouze jedno jídlo, a to bramboračka a nějaká zapékaná sekaná + rajčatový salát. Už když to servírka popisovala, znělo to pofidérně. (Navíc když po objednávce dodala: no nějak to uděláme). Ale co – objednali jsme si to desetkrát (Eliška chtěla hranolky s kečupem a Toňas se místo jídla zhruba 70x svezl na skluzavce – normálně, pak po břiše a nakonec chtěl i hlavou dolů, což jsme mu ovšem nepovolili). Následovala tato faux pas: bramboraček bylo jen 8, a 2 polévky byly proto hrachové; saláty byly jen 4, z toho jeden okurkový; byla ohromná časová mezera mezi prvním a posledním přineseným jídlem; byly 2 druhy sekané: ta avízovaná zapékaná a pak klasická se zabalenou svíčkovou; jednotlivé porce se nahodile různily – někdo měl jen zapékanou, někdo jen klasickou a někdo měl mix obou sekaných (např. já) a někteří strávníci se zapékanou záviděli nepokrytě ostatním tu klasickou; zapékaná sekaná nebyla vábná ani chutná a gramáž zdaleka neodpovídala 100g. Na to, že mělo jít o jednotné menu, tak to snad nikdo neměl úplně stejné s někým druhým. Obecně zavládlo znechucení a pohoršení. Mirek prohlásil, že po naší návštěvě už v kuchyni určitě nic nezůstalo a že mrazáky a lednice jsou vymetené. Mně připadlo, že pro ten druhý typ sekané snad někdo musel honem dojet na kole domů do lednice, aby to na všechny nějak vyšlo. Servírka se pak při placení přiznala, že opravdu měla strach, jestli jídlo na všechny vyjde, a že kdyby teď někdo přišel na oběd, že už mu nemá co dát. Ve státní svátek zřejmě nepočítali s tím, že někdo půjde do Máje na oběd. Pak to ovšem měla baba říct hned, když jsme se jí ptali. Nu což. Z restaurace Máj byl jediný nadšený na 100% Toňas. Třetím bodem programu byla návštěva nějakých atrakcí v Ostravě v areálu Černá louka. Opět nás vedla navigace a díky zadání: „nejkratší cesta“ jsme se seznámili s úzkými silnicemi 4. třídy mezi poli, lesy a obytnými zónami v katastru Orlové, Rychvaldu a Slezské Ostravy. Jako první jsme šli do akvária. Kája zůstal s malým Míšou venku. Kromě ryb jako piraňa, žralok, elektrický rejnok či malá rybka přesně jako Nemo z toho dětského filmu (netušil jsem, že doopravdy existuje), tam byli ještě humři, papoušci, krokodýli a opičky. Bylo to hezké, potemnělé, ale za 80Kč tuze krátké. Nejvíc se to líbilo Lukášovi, kterého všechno zajímalo a úplně na všechno se ptal. Druhá v plánu byla návštěva sklepa strašidel, která se ovšem nekonala, neboť bylo už zavřeno (15:50!). Dalším bodem byla venkovní expozice miniatur – jednalo se o modely slavných světových staveb s rozměry řádově v metrech. Petra s malým Míšou a velká Míša s malou Míšou to vynechaly. Bylo to fakt dost dobré. K vidění byly např. Eiffelovka, sedm divů světa, londýnský Big Ben, staroměstská radnice atd. a mezi tím jezdil vláček. Velkolepě působila Stockholmská radnice. Rozesmála mě trojice seniorů – muž a dvě ženy. Chodili kolem modelů a pán se každou chvíli holedbal slovy: „Tady jsem byl.“ např. u berlínské Braniborské brány, šikmé věže v Pise, holandských větrných mlýnů atd. Najednou jedna z těch paní nadšeně zvolala: „A tady jsem byla já!“ Stála před modelem nádraží Ostrava-Střed. Když jsme se vynadívali, vrátili jsme se k autům a tam jsme se rozloučili s Čunkovýma, neboť ti už jeli rovnou domů. Chvíli nám sice trvalo, než jsme našli cestu z areálu ven, protože vjezd byl pouze jednosměrný a na cestě k výjezdu byla řada slepých uliček, zákazů, objížděk atd. Motali jsme se tam řádně: tři auta za sebou jako vláček popojížděla, otáčela se, vracela, couvala atd. Ale nakonec to klaplo. Na zpáteční cestě jsme se ještě ve Frýdku zastavili na nákup. Večer děti usnuly brzo a my ostatní jsme poseděli venku. Bavili jsme se chováním trojice, která bydlela v sousední chatce. Jen telegraficky: dívka se svým chlapcem a jejich kamarád se společně v dobré náladě odpoledne ubytovávají v chatce – v chatce je veselo až bujaro a časem postupně ticho – po setmění se z chatky tiše vykrádají dívka a kamarád a potichu spolu odcházejí – po chvíli se z chatky vynoří dívčin chlapec, rozhlíží se a mírně vrávoravým krokem též odchází – potichu se vrací dívka s kamarádem a vstupují do chatky – vzápětí překvapeně opět vystupují ven a odcházejí – vrací se všichni tři, beze slov, kamarád schlíple o pár kroků pozadu – z chatky je slyšet hlasitou diskuzi – (toto už se odehrálo až druhý den ráno a doložila to velká Míša: – z chatky je slyšet hlasitou hádku – všichni tři odcházejí sbalení z areálu, beze slov). Celodenní lopocení a v první řadě Mirkova kořalka mě znavily – spal jsem jako špalek.
Ve čtvrtek ráno jsme místo švédské trojky sledovali nové sousedy: na dece se v plavkách vyvalovali chlípný plešatý strejda a paní, kterou bych na jeho manželku v žádném případě netipoval, (podle toho, jak ji obletoval a omuckával). Byl konečně horký slunečný letní den umožňující venkovní koupání. Využili jsme toho řádně. Kromě Mirka, který odpočíval a chtě-nechtě při tom pokračoval ve sledování zmíněného páru, jsme se všichni ostatní vydali do aquaparku. Bylo to fajn – lidí bylo sice celkem dost, ale nebylo přeplněno – tak nějak se to rovnoměrně rozptýlilo. Za pár kaček slunečník na půjčení, voda teplá, děcka v pohodě, občerstvení na dosah. Zatímco Mirďa a malá Míša využili hlavně tobogan (sjeli ho prý aspoň 30krát), tak naši prcci trávili nejvíc času v dětském čabrátku. Eliška to už znala a Toňas se hned adaptoval – ztělesněné nadšení. Stačilo sedět na boku, mít je pod dozorem a jinak si vystačili sami. Znova a znova se klouzali po krátké vodou skrápěné plošině. Elišku jsme tam potom dokonce nechali i úplně samu (ovšem pod dozorem z dálky – z našeho místa tam bylo ideálně vidět). Ale společně jsme prošli (nebo propluli) i další atrakce. Dobrý byl proudový kanál neboli divoká řeka – tím jsme se nechali unášet mockrát dokola. A super byl i zmíněný tobogan (hlavně dojezd, pokud člověk odolal a nebrzdil). Ten jsme si taky několikrát sjeli – i velká Míša. Naše děti na něj ovšem ještě nemohly, ale nevadilo jim to. Zkusil jsem, jestli by si Toňas na chvilku nezdříml v zakrytém kočárku. Spánek bez šance, ale na chvilku si aspoň jen tak odpočinul. Tak jsme se po celý den koupali, občerstvovali, odpočívali na dece a zas koupali atd. Slunko svítilo asi dost ostře, protože i když jsem se snažil ukrývat pod slunečníkem, měl jsem večer záda spálená. I velká Míša. Inu – asi jsme árijské typy. Už dlouho před čtvrtou hodinou bylo vidět velká mračna nad Frýdkem, a proto jsme to už preventivně balili. Asi po čtvrté hodině se zatáhlo definitivně i nad aquaparkem a my jsme jeho areál opustili. Myslím, že to stačilo ažaž. Od mladé správcové jsme si půjčili gril. Nebyl to zrovna ten nejmodernější typ a navíc ho měla blbě sestavený. On totiž ani jinak než blbě sestavit nešel. S Mirkem jsme ho proto sestavili co nejmíň blbě a za chvilku se grilovala kolena a domácí klobásky. Mezitím vlastně ještě tradičně sprchlo. Ale jinak se to povedlo jedna báseň, a jelikož se ráno jelo, šli jsme brzo spát.
V pátek bylo opět hezky, ale k vodě už jsme nešli. Balili jsme se a uklízeli chatky. Milča na 9:00 objednala Elišku na nastřelení náušnic (v budově aquaparku). Eliška prý už nějakou dobu projevovala zájem o to, mít náušnice. (Povedlo se – moc jí to sluší, ale už je to podle mě trochu jiná Eliška. Taková starší nebo co. Ach jo.) Já u nás a Žabáci u nich jsme mezitím nanosili sbalené věci do aut a na recepci odevzdali klíče a povlečení. Netuším, jak je to možné, ale obojí jsme měli ještě víc věcí, než při příjezdu, a nacpat to do aut už byl vážně kumšt. Měli jsme v plánu už jen jeden výlet: přehrada Bystřička a tam oběd a vyjížďka na lodičkách. A samozřejmě aby se neporušila nakupovací tradice, tak jsme se po cestě zastavili ve ValMezu na nákup. (Jo a před ValMezem jsme zaznamenali dopravní nehodu. V tom svahu, jak je příjezd k Shellce, byl v našem směru v příkopě na bok vyvalený červený osobák. Když jsme jej míjeli, viděli jsme, že na místě řidiče sedí strnule starší dáma se slušně rozježenou frizúrou. O týden později jsem se v regionálním tisku dočetl, že babka nadýchala přes tři promile.) Na Bystřičce jsme si ověřili, že lodičky jsou v provozu a rozhodli jsme se pro toto pořadí: napřed oběd a pak lodičky. Bohužel jsme stihli jen ten oběd, protože přišel takový prudký slejvák, že loďky jsme chtě-nechtě museli vynechat. Než jsme ale dojeli domů, už bylo zas pěkně. První, čeho jsme si všimli, bylo to, že Čunkovi střechu ještě hotovou nemají. Navečer jsme se opět sešli v zámku na pocestovním zhodnocení naší dovolené. Shodli jsme se, že byla fajn.
.: poslal eltondo neděle, 31. července 2011, 20:33, Komentáře (0)
.: Trampolína
Asi před měsícem dostala Milča na narozky trampolínu. Uvažoval jsem o trampolíně už dřív, ale z důvodu nedostatku místa na zahradě jsme si ji nepořídili. Teď ji máme a na zahradu by se nám už asi fakt nic nevešlo. Největší radost mají z trampolíny pochopitelně děti. Milča ji nepoužívá skoro vůbec a já jen občas. Eliška skáče energicky až je kolikrát celá zpocená. A tím spíš, pokud je tam s ní David nebo Hynek nebo Katka. To pak spolu dělají všelijaké blbosti. A Toňas – ten už se taky naučil skákat a nejlíp mu to jde, když je tam sám a když jeho hopsání neinterferuje s mocnějšími skoky někoho jiného (v opačném případě se totiž dostane pod vliv těch silných skoků a mává to s ním jako s hadrem). Vydrží hopsat v kuse bez pauzy neuvěřitelně dlouho. Blonďaté háro mu vlaje kolem hlavy. Skoky nevelké, jisté, ale neúmorně vytrvalé. Připomíná mi tu plechovou žábu na klíček.
.: poslal eltondo čtvrtek, 30. června 2011, 4:42, Komentáře (0)
.: Neúspěšný geocaching
Původně jsem myslel, že tento příspěvek pojmenuju: "Naše první keška", ale bohužel 
Předminulou sobotu jsme se vydali s navigací na výlet zkusit odlovit naši první kešku (v místě našeho bydliště). Neúspěšně. Bylo to naštěstí u obory s divokými prasaty, takže děti měly aspoň tento vizuální zážitek. My ostatní jsme prolezli půlku lesa ... a nic. Asi to nebude takové jednoduché.
.: poslal eltondo čtvrtek, 26. května 2011, 4:56, Komentáře (0)
.: Nočník a kolo
Toňas pořád nechodil na hrnec. Když jsme ho tam občas posadili, tak se smál, díval se po nás, co je to jako za hru, ale nikdy ho správně nepoužil. Měl jsem za to, že vůbec neví, co po něm chceme. Předminulý týden, když se jednou večer koupal ve vance, se najednou postavil a se slovy "a-a" (slovy :-) vylezl z vanky a zamířil ke skříňce pod umývadlem. Otevřel ji, vytáhl hrnec, položil si ho na podlahu, posadil se na něj ... a vyčural se. To jsem teda čučel. No a od té doby ho dáváme na hrnec a on se většinou vyčurá (v sobotu dokonce i poprvé něco víc :-) Dostane za to tic-tac a baví ho to. Pokrok, který přišel tak nějak sám od sebe.
Eliška mne předminulou neděli požádala, ať jí odmontuju z kola postranní kolečka (tak jako to v jednom díle udělal tatínek prasátku Pepině). To jsem udělal a nechal jsem jí sedátko dostatečně nízko, ať jí v případě potřeby stačí natáhnout nohu a opřít se o zem. Čéče – začala na tom hned jezdit a od začátku jí to šlo. Vždycky se nohama párkrát odrazila až nabrala trochu rychlost a pak už normálně šlapala do pedálů, přičemž držela rovnováhu. Párkrát upadla, rozjetá musela nohama intenzívně brzdit před blížící se zdí atd. ale i tak jí to šlo. Během týdne nejenže uměla zatáčet, ale dokázala se i otočit (v místě o šířce 3? metry). A teď o víkendu dokonce prováděla zatáčku spojenou s bržděním smykem. Prostě po týdnu jezdí úplně skvěle. Šikula.
.: poslal eltondo úterý, 17. května 2011, 5:29, Komentáře (0)
.: Velikonoce 2011
Týden před Velikonocemi bylo krásné jarní počasí a Toňas si to užíval, jak už jsem se ostatně zmínil předešle. V neděli jsme vyrazili do ZOO Lešná. Jezdíme tam ostatně každý rok, neboť to máme za humny. Jak už máme odzkoušeno, při očekávání vysoké návštěvnosti je nutné přijet hned ráno, což se nám povedlo. Ale i tak už bylo parkoviště tak ze čtvrtiny obsazeno. Tentokrát jsme zvolili naprosto jinou trasu prohlídky než obvykle, a to plně přizpůsobenou dětem. Zvířata jen na horní úrovni (gorily, lachtani, koně, jižní Amerika, Afrika), dosyta dětský koutek, jízda na ponících, občerstvení, jízda vláčkem. Sice jsme úplně vynechali spodní část ZOO (Asie, Austrálie, sloni) resp. viděli jsme ji jen z vláčku, ale vůbec to nevadilo. Nakonec jsme to dorazili na kolotočích. Děcka koníkový kolotoč, pak všichni 4 na ruském kole a nakonec ještě já s Eliškou na labutích. Teda – na tom ruském kole byl Toňas asi jediný kdo se vůbec nebál. Seděl mi na klíně a všechno užasle pozoroval. Eliška s Milčou byly v protilehlé kabince, seděly na lavičkách naproti sobě, ale když to s kolotočem cuklo, tak se Eliška hned přestěhovala Milči taky na klín.
V pondělí jsme s Toníkem, Davidem a Ivem vyrazili na rodinné příslušnice a na sousedky. Elišce babička poradila, že může chodit taky a nebyl jsem schopen jí to vymluvit. Většinu času strávila šermováním tatarem s Davidem. Tońasovi dlouho trvalo, než se naučil, co má přesně dělat. Musel jsem mu pomáhat. Když Zlatka začala při šlehání poskakovat a volat "jojojoj", tak se Toňa lekl a šlehání nechal. To samé se zopakovalo u Vlaďky. A u kmocháčků se lekl Karla a též z toho nebylo nic. Zakončili jsme to u Petry a na oběd jsme byli doma. Odpoledne jsme měli ještě v plánu výlet k divokým prasátkům, ale začalo pršet. Ale i tak to byl fajn víkend.
.: poslal eltondo čtvrtek, 12. května 2011, 20:54, Komentáře (0)
.: Oslavy a jaro
Před 14 dny jsme byli na Trojáku na oslavě padesátin Milčina vzdálenějšího strýce. Je to doktor z Prahy a oslavy pro něj byly překvapením. Rodina ho vytáhla jakoby jen tak na výlet na Valachy a nasměrovala jej na občerstvení do restaurace, kde už na něj čekalo asi 40 gratulantů. Čučel teda hodně překvapeně.
Děti si nejvíc užily skluzavky, houpaček a kolotoče, které jsou na Trojáku na zahradě. Eliška se ještě potom navíc dosyta vytancovala a vyběhala s ostatními dětmi. Toňasa jsme převezli domů včas – ještě za světla (a předali našim), ale s Eliškou jsem přijel domů až po půl jedenácté. Usnula mi, koblížek, ve vaně. Když jsem ji vytáhl a oblékl, dožadovala se ještě kakaa. Než jsem jí ho z kuchyně přinesl, spala jak špalek.
To bylo venku ještě dost chladno (kór na Trojáku) a tři dny předtím dokonce ještě trochu sněžilo. Následující týden ale nastoupilo jaro v plné parádě. Bylo slunečno a teplo. Jak si toho užíval Toňas – to už snad ani víc nejde. Venku nebyl, jen když šel spát. Jinak tam trávil hodiny a můžu zopakovat to, co říkám dlouho: v tomto směru mají děti z dědiny obrovskou výhodu před dětmi z města a paneláku. Běhal po zahradě a s dozorem chodíval po širokém okolí. Našel si vždycky nějakou zajímavou činnost, u které se i sám zabavil. Jezdil na dětských motorkách, proháněl Bindu (kočku), sbíral větve, které jsem ořezal ze stromů, s dřevěnou tyčkou šermoval jako s mečem, šplhal se po mezích, asistoval při sběru bylinek, pozoroval koně, které máme hned za zahradou, poslouchal štěbetání ptáků, hrál si na pískovišti a hlavně byl skoro ustavičně v pohybu. Fakt mu to sedlo. Takhle si jaro užívá málokdo :-)
.: poslal eltondo sobota, 30. dubna 2011, 5:24, Komentáře (0)
.: Víkend na Zápraží
Před dvěma týdny jsme se celá rodina vypravili na prodloužený víkend (vzal jsem si 2 dny volno) do Říčan u Prahy – konkrétně do Pacova. K Markétě, Petrovi a Verunce. Cestě se nevyhnuly jisté drobné komplikace jako např. špatně nastavená navigace, která se nás mermomocí snažila vést po těch nejmizenějších cestách (okolí Litovle jsme poznali z takových komunikací, na které se ostatní odvažují jen pěšky; naštěstí jsme zlomyslnost navigace brzy odhalili), netěsnící Toňasova láhev a tím pádem DVD-čka politá mlékem, problém najít schopnou restauraci na oběd a Toňasova nevrlost z dlouhé cesty. Naštěstí nakonec i na chvíli usnul. Zjistili jsme, že i v Čechách nedaleko Prahy jsou rozbité silnice. Trasa Limuzy-Přišimasy-Škvorec byla toho ukázkou. V Pacově se Eliška s Toníkem i bez pobízení chovali jako doma. Hned se vřítili na pokojovou skluzavku, probrali hračky a prošťárali všechno ostatní, co bylo v dosahu. Domácí Verunka zaujímala spíše pozici nesmělého poupěte v koutě a tak to zůstalo po celou dobu pobytu. Ve čtvrtek jsme už nešli nikam. V pátek šel Petr do práce a my ostatní jsme se vydali na výlet do Přerova nad Labem, kde je skanzen. Domky jsou teda obyčejnější a míň hezké než v Rožnově, ale exponátů = předmětů denního používání je tam x-krát víc (např. prastará kouzelná ruční odstředivka na mléko značky Alfa-Laval v několikerém provedení). Děti to bavilo, protože tam byly i figuríny v životní velikosti a mohlo se běhat po trávě, čehož využíval Toňas. Toho zaujal nejvíce stromek před chalupou, na kterém byly navěšeny barevné mašle. U toho se zastavil a fakt na to zíral několik minut. Po obědě jsme ještě mrkli na soukromé muzeum motorek a jízdních kol – moc hezké.
V sobotu jely mamky a Eliška do Prahy ke kadeřnici. Vrátily se naštěstí brzo – přesto se nám taťkům obě zbývající děti stihly posrat. Pak jsme se vydali do Jevan, kde se mělo konat otevírání jara spojené s cestou pohádkovým lesem. To bylo rovněž moc povedené. Počasí (kromě počátečního nepříjemného větru) bylo ok, hezká předjarní příroda, dobré masky a vtipné úkoly. Nejlepší byli loupežníci, kteří potřebovali pomoct s tříděním odpadu. Pak jsme se vydali do Hrusic a v hospodě, odkud pochází slavný Ladův obraz rvačky, jsme poobědvali Měl jsem kančí se šípkovou omáčkou, abych zjistil, co na tom v těch Slavnostech sněženek měli. Nic moc. Naprostou většinu chuti přebrala sladká omáčka. Poté jsme se vydali na krátkou procházku po místech spojených s kocourem Mikešem. Rodný dům Josefa Lady už tam nestál – místo něj jen cedule a novostavba. Obecní pastouška o kus dál tam stála. Starší barák, jehož majitelé by si aspoň mohli dát spravit až na cihly odrbaný sokl, když už se tam chodí dívat lidi. Nejlepší byla Jedličkova louže – jakási blátivá a nijak neupravená ploška (spíš koryto potůčku) s troškou vody a několika vrbami kolem. Takových nepříliš vzhledných zákoutí jsou v republice tisíce. Nedovedu si představit, jak bych nějakému zahraničnímu hostu, který nezná Mikeše, vysvětloval, že jde o určitou pamětihodnost nebo turistickou atrakci. Návštěvu Šmejkalky jsme po zkušenostech s předchozími lokalitami odmítli a muzeum Josefa Lady jsme nestihli. Aspoň jsme si tedy vyfotili chlívek čuníka Pašíka (normální přístřešek na soukromém dvorku).
V neděli jsme se ráno rozloučili s Pacovskými a vyrazili ještě na návštěvu parku v zámku Loučeň, ve kterém se nachází fůra labyrintů. To by bylo celkem fajn nebýt nepříjemné příhody na parkovišti, kdy Eliška chtěla zahodit kámen a vybrala si nešťastně směr, kam právě parkovalo auto. Kamínek se odrazil od země a na autě nechal škrábanec. Takovou tečku. V autě byla česky hovoříci žena, anglicky hovořící muž a nijak nehovořící dítě. Muž a žena byli mrzutí, neboť auto bylo úplně nové. Ženská část naší výpravy byla mírně hysterická. Dal jsem poškozeným vizitku s tím, ať se na mně po ohledání auta znalcem obrátí. Zatím se neozvali. Mohlo by to tak už zůstat. Labyrinty byly některé zajímavé (palisádový či ze živého plotu) a některé nezajímavé (dlážděný). Po obědě jsme se už vydali doopravdy domů. Jelikož jsme si návštěvou Loučně zajeli, trvalo dost dlouho než jsme se po okreskách domotali na nějakou pořádnou silnici, ale od Pardubic už to ubíhalo rychle. Navíc obě děti na dost dlouho (až do Olomouce) usnuly, což bylo dobré. Cestu tam i zpět řídila Milča, neboť je šikovná a já mám ježdění ažaž a jsem rád za každý den, kdy řídit nemusím. Tož tak - víkend to byl povedený. Někdy příště uděláme další.
.: poslal eltondo neděle, 24. dubna 2011, 6:37, Komentáře (0)
.: Toňas: 1 a 3/4 roku
Fakt nějak ten blog flákám. Inu je to jako v těch pravidlech, jak se matka chová při prvním, druhém a třetím dítěti. Jako např. Chůva: 1. dítě – Poprvé, když necháte dítě s chůvou, voláte každou hodinu domů. 2. dítě – Než opustíte dům, necháte chůvě telefonní číslo, na kterém budete k zastižení. 3. dítě – Nařídíte chůvě, že vám má volat pouze, když uvidí krev. Mimochodem – tahle pravidla jsem z angličtiny přeložil já. Opravdu. Jsou k mému překvapení ještě k vidění na těchto stránkách. Myslel jsem, že jsou ty stránky dávno smazané, protože jsem je naposledy aktualizoval v roce 2005, ale kupodivu – pořád jsou dostupné.
No tak takhle nějak asi píšu tento blog. Toňas je druhý a zápisky jsou mnohem sporadičtější. Kdybychom (teoreticky) měli ještě třetí děcko, byly by zápisky asi v tomto stylu: Dnes jsme přijeli z porodnice. Vše OK.
Ale zde se chci pokusit popsat Toníkův současný stav, kdy má bez páru dní 21 měsíců.
Tělesný vývoj: Váží 11,5 kg a měří 87 cm (vleže). Zubů má asi jen 8 nebo 9. Ty mu teda rostou dost pomalu, ale to neva. Třeba mu déle vydrží.
Pohyb: Pohyblivý je teda mimořádně. Možná převažuje kvantita nad kvalitou. Chodí, běhá, šplhá, pořád někam leze – pokud možno, tak co nejkrkolomněji. Ale taky celkem často zavrávorá, zakopne, upadne. Ale nevadí mu to a znovu se škrábe tam, odkud právě sletěl. Je takový bezhlavější než Eliška. (Prý takoví kluci jsou, říkala Peťa sousedka – stejně takový je jejich Honzík). Tuhle třeba dostrkal židli ke dřezu a než jsme se nadáli, vlezl si do toho dřezu, seděl tam a s úsměvem se rozhlížel. Už dosáhne na stůl a na kliky a sám si otevírá. Předminulý týden si venku rozrazil spodní ret, až jsme mysleli, že to půjdeme šít. Naštěstí to nebylo nutné – akorát měl ze rtu slušnou bambuli. Zjišťuji, že když babička dávala pod stromek plastovou kolébací houpačku, tak bylo naivní myslet si, že tam Toňas bude sedět a způsobně se houpat. Radši po ní leze, přičemž se na houpačce mění těžiště, on na nožkách balancuje rovnováhu ... no a občas se z toho skutálí.
Manuální zručnost: Zajímají ho knoflíky, čudlíky, zapínátka, šroubovací věci, zastrkávací věci atd. Myslím, že na svůj věk průměr.
Jezení a pití: Flašku na pití si drží už dávno. Teď po troškách zkoušíme pít z hrnku. Ten si chce taky držet sám, ale dřív nebo později se poleje. Kousky jídla si sám napichuje na vidličku (kostičky chleba) nebo nabírá lžičkou (jogurt) a dává do pusy. Na lžičku ještě nemá odhad a nabírá si toho moc, což skončí často na mikině.
Jídlo a pití: Tím, že ještě není dostatečně ozubený, má omezené možnosti kousání. Strava proto převažuje tekutá (polévky – ty miluje, krémy), měkká, pastovitá (lipánek), nebo snadno rozmělnitelná (pečivo bez kůrky, brambory). Jí pečivo (chleba, vánočku, perník), jogurty a lipánky, šunku na drobno posekanou, občas párek, ovoce (banán, jablko), zeleninu víceméně jen vařenou, libové maso (opět na drobno posekané), přílohy (brambory, nudle, knedlíky). Z nápojů: ovocné a bylinkové čaje, nekoncentrované džusy a šťávy. Před spaním dostává mléko s grankem a zahuštěné krupicí.
Koupání: Koupe se ve vance buď s Eliškou nebo sám. Poslední dobu už ho nemusíme hlídat tak bedlivě. Koupe se každý den večer.
Nočník: To je zatím ještě oblast nepoznaná. Občas ho zkusíme posadit ho na něj, ale zatím neví, co má dělat a bere to jako nějakou ne moc zábavnou legraci. Asi zvýšíme frekvenci pokusů.
Dudlík: To už je dááávno pasé. Nepoužív jej, ale když ho náhodou uvidí, ví, k čemu to slouží. Tuhle našel nějaký dudlík pro panenku a šup – hned ho měl v puse. Nebo když jsme byli o víkendu na prázdninách u Verunky, občas její dudlík ochutnal.
Spaní: Spí po obědě od jedné tak 2-3 hodinky. Večer chodí spát po koupání v osm a vstává tak v půl osmé. Někdy spí durch a někdy chce v noci napít. Tak půl napůl. Spí výhradně v postýlce při zatemněných oknech. Ovšem když jsme jeli ze zmíněných prázdnin, tak spal i v autě v sedačce. A taky skoro 3 hodiny.
Mluva: Umí několik slov. Tak 20. Hlavně dvojslabičné, kdy jsou obě slabiky stejné nebo podobné. Táto, mámo, táta, máma, kakáo, toto, ne, ham, pápá – to zvládá luxusně. A ještě dlouhodobý evergreen "bába", (což neznamená babička, ale bagr a potažmo jakýkoliv větší stroj). Ale poslední měsíc se rozmluvil víc a napodobuje i jiná slova. Pepa, eťe (ještě), yňa (Hyňa), pabe (Pavel) atd.
Zábava: Hračky, ale chce to obměňovat. Máme několik krabic, a když se dostane k stejné krabici jednou za 14 dní, tak ho to zabaví. Plyšové hračky ho nebaví, pokud to nehraje nebo nevrčí a tak. Radši suta, nářadí, doktorská souprava. Ale stejně – mnohem radši má doopravdické věci.
TV nijak zvlášť. Na chvilku (minuta dvě) ho zabaví často dětské barevné pořady, ale občas ho nepochopitelně upoutá třeba nějaká pasáž s televizních novin nebo klip na óčku.
Miluje pobyt venku, na dvoře, v sousedství, v přírodě. Všecko ho zajímá. Psi, auta, lidi, ptáci, letadla, kytičky, koně, bagry, potok, vítr, zvuky atd. Prostě všecko. Když někam jdem, věčně sbírá kamení, listí, haluzky a šišky. Počasí tomu teď přeje, takže se v tyto dny vyloženě venku vydovádí. Nedávno jsme třeba zaslechli holuba. Toňas se zastavil, vykulený poslouchal a pak holuba začal napodobovat. Sice to znělo spíš jako malá sirénka, ale nevadí.
Takže tak asi.
.: poslal eltondo úterý, 19. dubna 2011, 21:16, Komentáře (0)
.: Mamináč
Z Toňasa se v posledních 14 dnech stal vyložený mamináč. Předtím to ale bylo naopak – lpěl ke druhému rodiči. Milču už to mrzelo, když ho třeba přebalovala a on pořád volal "táťo, táťo." Navrhovala mu, ať aspoň jednou řekne: "mámo", ale Toňas se nedal zviklat. Táťu to samozřejmě těšilo :-) Jak ale říkám – nyní nastal zlom a number one je "máma". Dokonce se musela ujmout i ukládání ke spánku, což byla už od Elišky doposud výhradně moje doména. Nu což.
.: poslal eltondo pátek, 25. března 2011, 4:51, Komentáře (0)
.: Plomba, čokoráda, motorka
Včera byla Eliška u zubařky a přinesla si odtamtad první malou plombu. Byla přitom hodná a prý to vůbec nebolelo. Ke stejné zubařce jsem v dětství chodil i já a musím říct, že spolu s vrstevníky s ní máme jinačí zkušenosti. Možná se ale v tržním hospodářství začala chovat jinak. Eliška by měla jíst míň kokin, protože jich zkřápe opravdu hodně. Zuby si zvykla čistit pravidelně.
Zařazuje "r" a "ř" plně do svého slovníku. Tak v půlce případů se zapomene a použije dětské žvatlavé "l" a "z". Ale často si to uvědomí a opraví se. A naopak: někdy vkládá "r" i tam, kde být nemá. Řekne třeba "čokoráda".
S Čendou se nám podařilo zprovoznit ten hlavní vánoční dárek – motorku na baterii. Soudruzi z Číny nechali konečnému zákazníkovi velký prostor k tomu, aby při zprovozňování tohoto stroje zapojil své zkušenosti a fantazii a aby doplnil chybějící součástky (a vyřezal chybějící závity). Ale podařilo se a motorka jezdí. Eliška z ní má velkou radost a od neděle, kdy začalo být hezky jarně na ní jezdí každý den. Havárii ještě neměla – akorát první den párkrát drcla do zdi.
.: poslal eltondo středa, 16. března 2011, 4:54, Komentáře (0)
